Cesta za snem 2

08.05.2016 13:47

Nedávno jsem napsala článek s názvem "Cesta za snem," kde jste se seznámili s mým snem. Protože si chci svůj sen splnit, rozhodla jsem se absolvovat trnitou a dlouhou cestu, o níž jsem psala v minulém díle.
Jelikož se postupně naskytly příležitosti a možná i odměny, jež mi život za některá utrpení a snahu nadělil, rozhodla jsem se o ně s Vámi podělit. Každý večer před spaním si většina z nás představuje to, co si strašně moc přeje.
Já jsem o to alespoň do jisté míry pokusila a díky tomu získala nové zkušenosti, poznala nové lidi, najela na další trať a udělala si radost.
Nic není zadarmo. Všechno nás stojí utrpení, ale musíme brát v potaz, že všechny činy poneseme my a děláme je pro sebe. Koneckonců sny se mají plnit.
Pokud jste nečetli první díl o mém snu a vlastně i snažení, možnost čtení máte → zde.


Již jsem se Vám zmiňovala o úžasné události s konzervatoří, která se mě pokusila dost dobře nalákat. Povedlo se jí to. Nyní docházím k panu profesorovi pravidelně na soukromé hodiny. Kamarádka, jež navštěvuje tyto hodiny se mnou, má podobný cíl. Pár řádků výše jsem psala o poznávání nových lidí na našich cestách. I já jsem poznala další paní učitelku, nebo žáka svého profesora, který je mimochodem velmi příjemný.
Od té doby, kdy jsme se rozhodli přes všechen strach na první hodinu vkročit, překonala jsem strach a dostavila se i opravdová odměněna. Nejen úspěchy se poznamenaly, ale byla jsem šťastná a dostala velké možnosti.
První hodina o níž jsem se zmiňovala a dost ji popisovala v minulém díle byla hodina slzová. Nervy pracovaly na maximum, ale vyplatilo se to.
Hned další hodinu jsem zářila jako hvězdička. Profesor nás nazval velkými talenty a začal s námi okamžitě praktikovat metodu, která nám pomůže se do hudby maximálně vcítit.
Je na nás i docela milý. Jeho žák mě často obdaří svým hezkým úsměvem. Pan prof. má s námi naopak docela trpělivost. "Kde takové úžasné děti berete?" tázavě se vyptával naší učitelky.
Pár dní na to se konala klavírní sobota, kde se zapíší do hodin různí žáci a dostanou prostor na konzultaci. Ta naše byla od 12 do 1 odpoledne. Protože sobota je můj den kvůli koním, odchod jsem měla naplánovaný již v půl jedné. Hned co jsme vešli do třídy byla plná. Na židlích byly uvelebeny dvě paní. Proto jsem si s kamarádkou stoupla k oknu. Potom nás prof. vyzval ať jedna z nás usedne ke klavíru. Ozvala jsem se, že půjdu hlavně kvůli času, který jsem chtěla dodržet. "Tyhle dvě holky jsou o třídu-dvě níž než vy a pracujeme tímto způsobem, který jsem Vám teď ukázal," říkal pan profesor. "Adélko kočičko sedni si." Po chvíli se na ně novu podíval. "Vidíte jak sedí? Takhle je to správně." Cítila jsem se mírně egoisticky, protože jsem byla příkladem. "A teď vrhni." Vrhla jsem a tón zazněl a zařízl se dost jasně, že ho všichni zaregistrovali. "Slyšeli jste to? To je přesně ono." Podruhé se mi tón tak pěkně neozval. To samé jsme praktikovali i na levou ruku. Bohužel jsem nemohla zůstat déle, protože jsem musela dorazit včas na své milované koně.
Dále jsme se společně s učitelkou a kamarádkou na soukromých hodinách ukázali i příště. Někdy byl milý, někdy hodně sprostý, arogantní a nepříjemný... Ale takový už prostě je a bude.. Snažila jsem se. Snaha udělat pro tento cíl co nejvíc se zvětšovala jako když nafukujete balónek.

Jednoho dne se konala nějaká akce na náměstí ve městě. Shodou okolností tuto akci navštívil i pan prof. Další, kdo si akci přišel užít byl náš ředitel ZUŠ (Základní umělecké školy). A co se nestalo, určitě tušíte. Tito dva pánové se potkali a hodili spolu krátkou řeč. Kdo by byl řekl, že nás tak proslaví.
Pan profesor z konzervatoře nás mile a důrazně chválil. Pronesl spoustu slov na smysl "velkého talentu" a dalších pochval. Krátce na to ředitel zveřejnil do elektronických docházek a žákovských knížek, určené především pro rodiče, novinku. Novinku představovalo poděkování za přivedení nás k tomuto profesorovi. Poděkování patřilo naší paní učitelce. Aby toho nebylo málo, sám ředitel se vyjádřil do obecních novin jedné z vesnic, kde se ZUŠ nachází.
Byla jsem z toho vedle. Skoro jsem ani nezačala a už se o mně píše v novinách.

Neskutečně mě hřálo a hřeje i teď u srdíčka. A jsem za to moc vděčná!
Jak už jsem psala minule, cesty jsou různé. Já jsem se na svoji cestu vydala. Cíl je blíže a začátek dále ode mne. Stačí doufat a pevně věřit, že se začátek vzdálí úplně a cíl dostatečně přiblíží. Sny se mají plnit a proto jsem se rozhodla, že si tento sen dokážu splnit.
Jaký je Váš sen?

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek