Tóny štěstí

19.02.2016 22:02

Když se řekne "Tóny štěstí," každý z nás si představí něco jiného. Někdo vidí tóny přecházejících barev, které utíkají ze čtvrtek, někdo si naopak vybaví tóny hlasů, jež někde zaslechl a mnoho dalších věcí. Zkrátka každý z nás si představí něco jiného. Teď se naopak pokusím přiblížit, co cítím a vidím já, když se jedná o toto téma.

Tóny štěstí pro mě znamenají více, než by někdo vůbec čekal. Jelikož se chci věnovat klavíru, právě prostřednictvím jej si dokážu takové tóny vytvořit. Hudba mnoho lidí spojuje a zároveň odlišuje. Když sedím u klavíru, jediné na co se soustředím je hudba a cíl. Moje oči vidí jen dva odstíny barev. Černá a bílá, dívají se přímo na mě a celá klaviatura se mě snaží vlákat. Prsty zmáčknu klávesy a tóny zazní. Hraji dál a dál, protože přestat vlastně někdy ani nejde. Ale opravdové štěstí pojící se s klaviaturou napojenou na struny uložené v dřevěné skřínce se odehrávalo spíše jinde.

Začala jsem hrát a můj pocit byl skvělý. Zpočátku jsem drobet pochybovala, ale pak jsem zjistila, že moje skvělá učitelka je spokojená stejně jako já. Dřina se opravdu vyplatila, spíše ty hodiny prosezené na dřevěné židli u klavíru. Měla jsem tak skvělý pocit, jaký jsem už opravdu dlouho neměla. Výborná klavíristka a dalo by se říci můj vzor byla z mé skladby naprosto uchvácená. Už při odchodu její slova hřála u srdce. Stále říkala, jak je z mé etudy uchvácená a unešená. Můj pocit byl lepší a lepší. Hlavně sedějíc u pianina, které bych vlastně chtěla mít i doma jsem se vyžívala. Na všem s hudbou se vyžívám.. Vychutnávala jsem si každičkou pochvalu a hrála s chutí. Klávesy řinčely a někdy zase ustávaly. Stacato se táhlo skoro celou skladbou společně s dynamikou a silnějšími údery.

Nyní jsem se cítila plna až k okraji. Možná i nad okraj. Tohle byly moje vítězné tóny. Tóny ležící v mé hlavě doteď a také tóny, které zapomenout nehodlám. Nevím, jak Vám tento pocit přiblížit. Nejspíš si budete myslet, že jsem se totálně zbláznila a někteří mě naopak pochopí, jiní si s tím nebudou lámat hlavu. Svůj pocit bych přirovnala asi k úspěšnému vysvědčení, nebo něčemu, co nám změní život. Opravdu. Tento pocit se zdál naprosto báječný! A nepřestával, ba naopak počínal tu se mnou ještě chvíli a ještě déle. Po cestě vyrobené z asfaltu kolem jíž si prozpěvovali ptáčci a foukal lehký vánek jsem si ho stále užívala. Příroda se zdála být těmito tóny též naladěna stejně jako já. Tráva se pohupovala ze strany na stranu a stromy se houpaly stejně jakoby si stále vychutnávaly rychlý rytmus skladby.

O něco dále, vlastně dnes se pocit v polovičním provedení vrátil. Byla jsem chvilkami nervní a občas se potila. Viděla jsem před sebou seznam a noty na papíře. Moc dobře jsem věděla, že to musím zahrát z paměti a že i chci. V zápětí se ozvalo moje jméno. Byla jsem napsaná skoro na konci celého koncertu stejně jako vždycky. A moje boty zazněly v podlaze a já přistoupila k lesklému křídlu. Tóny štěstí se rozezvonily a skladba znějíc přes celý sál nesla zpátky do přítomnosti přírodu a tančící koruny stromů do mích prstů. Všechno šlo krásně. Zahrála jsem to z paměti přesně tak jak jsem si představovala. Najednou troška nervozity opadla a všechno se zdálo být růžové. Ono to tak také bylo a pak už jsem se jen uklonila a sedla si zpět vedle osoby, která mi celou dobu držela palce.

Nechme proto tóny znít. Dejme prostor svému štěstí a činy jej uskutečnit. Každý jsme jiný, ale věřím, že každý z nás jednou bude mít podobný pocit a dost možná už jej měl. Protože malé věci, dělají velké věci, nýbrž velké věci mění život. Ale malé věci? Ty občas dělají velké věci. Dají se vyjádřit také v pocitech. Na něco si vzpomínáte a pak zjistíte, že máte na tváři úsměv jako princezna v pohádce. A až nám bude nejhůře, je potřeba si tyto věci vybavit. Nikdo z nás by nechtěl život jen tak skončit i kdyby měl sedět doma. Tak či tak si doma dáte oblíbené jídlo a uděláte radost.. A abych nezapomněla. můžete si zahrát na černobílé klávesy a rozezvonit svoje srdce jako zvon.

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek